Naši ptačí přátelé

Na zahradě se snažíme vytvářet podmínky i pro ptáky a jiné živočichy, které můžeme během roku pozorovat a radovat se s nimi ze vzájemného spolužití.

Předně. Podmínky netřeba vytvářet vrabcům. Jsou natolik domestikovaní, že si je vytvoří sami a je s nimi docela veselo, jsou veselí, štěbetaví, hádají se, perou, stále někde poskakují. Až na to, že se naučili přikrmovat granulemi, které dostávají slepice. To jsme jim zatrhli a jinak nám nevadí.

Každoročně pozorujeme hnízdění rehků. Nejvíce se jim líbil otevřený prostor pod přesahy střechy nad zdmi domu. S postupující rekonstrukcí jsme tato jejich oblíbená místa uzavřeli podbitím a rehkové hledali nové možnosti. Našli trám pod střechou terasy a začali nosit materiál na stavbu hnízda. Usoudil jsem, že to asi moc stabilní nebude a pomohl jim krabičkou posazenou na trám, který si vybrali. Nějakou dobu moje dílo obhlíželi ale postupně ho přijali za své a vyvedli tam mladé. Rehkové jsou malí milí ptáčci, odmalička zvědaví na své okolí a neustále se pohybující okolo domu.

Na konci dubna čekáme na vlašťovky se kterými přichází to správné jaro. Necháme jim pootevřený malý skládek, kde mají dvě hnízda na dřevěném stropu. Ta hnízda tam byla už na předchozím starém stropu a když jsme ho měnili, tak jsme hnízda ze starých trámů opatrně sundali, přilepili na prkénka a na nový strop přišroubovali. Na přiložené fotce je to dobře vidět. Ocenily to nejen vlašťovky, ale letos i rehkové, kteří jedno z těch hnízd obsadili. 

A konečně kosové. Dlouho jsme je na zahradě příliš neviděli. Vše se změnilo, když jsme zasadili hlohyni a ta začala plodit. V zimě nedaleko ní bivakuje párek kosů a celou úrodu poctivě sklízí. Hlohyně je na přiložené fotce na jedné straně okna a hned vpravo je hustá spleť vytvořená růží z Jericha (přesněji: zimolez). Letos tam mají hnízdo s mladými. Zřejmě mají takové keře rádi, protože kdysi jsme je měli usídlené ve vinné révě, která byla tažená po stěně domu.

Třešně a třešňovice

V dubnu naplno rozkvetla třešeň a tak mi to nedalo a pokusil se tu krásu zachytit.

Když se na tu fotku podíváme z hlediska vývoje třešní, můžeme říci, že jde o fázi, kterou můžeme bez nadsázky označit jako fázi poetickou. Je to krása, která lahodí oku. Rozum ale trochu to nadšení brzdí, protože ví co všechno může nadějně se rýsující úrodu pokazit.

Letos byly podmínky příznivé, naděje vkládané do úrody se potvrdily a tak přišla fáze druhá, vyjádřená další fotkou.

Třešně jsou v sudu a začíná jejich přeměna. Místo poezie je to jen próza, která ale slibuje, že přijde ještě jedna fáze, závěrečná a nejlepší. Vyvrcholení jménem třešňovice. Je to fáze na kterou by se daly použít slova našeho souseda, když jsme mu donesli na ochutnání čerstvě upečené buchty mou manželkou. "To nejsou buchty, to je symfonická báseň" pravil. A tak to bude za krátkou dobu i s tou poslední fází vývoje třešní.

Rajčenka a další...

Na zahradě se dost často setkávám s rostlinami, které jsem za celá dlouhá léta svého života nejen neviděl, ale ani nevěděl, že existují. O tato překvapení se stará moje žena, která o zahradu pečuje. Vloni u nás začala růst rajčenka. Je to asi dvoumetrový keř nebo stromek. který vyžaduje přezimování v místnostech kde nemrzne. Letos se rýsují první plody a tak jsme na ně zvědaví.

O rajčence je toho na internetu dost, tak se zde nechci opakovat a pro zájemce přidám jen jeden odkaz. http://hobbyzahrada.cz/clanek-rajcenka_tamarillo__cyphomandra_betacea.htm

Vlastní zkušenosti doplním až po uzrání a chutnávce plodů.

Pak máme na zahradě rostlinu, která je všeobecně známá: maliny. Tyto jsou však specifické tím, že plodí od června až někdy do září. Mám ty maliny rád. Předně mi vyhovují svou chutí a také tím, že kdykoliv k nim přijdu tak nějaké najdu. A v těchto dnech jsem našel první zralé.

 

A do třetice: ovoce, které je vynikající nejen k bezprostřednímu použití, ale snad ještě lepší po úpravě, která začíná v sudu (bečce, abych byl přesnější) a končí v nějaké osvědčené pálenici. Švestka domácí je její krásné jméno.

Deštivý den

Co asi tak může dělat průměrný penzista bydlící ve vesničce nikoli střediskové, když celý den prší a mimo povinné a důležité psí vycházky je lepší raději ven nevycházet. Zahrada ale déšť potřebuje a tak je třeba si najít nějakou zábavu doma.
Třeba si na parapet okna - ve stylu velkého mistra fotografie Jana Sudka - postavit nějaké věcičky a zkusit je vyfotit. V mém pojetí to ale není velké umění! Jen taková dopolední zábavička..

Pícka na jablko

Vezme se pěkné jablíčko, omyje, rozkrojí a odjádří. Pak se přidá trochu vody, rumu, medu, pár hrozinek, kousek skořice, případně hřebíček a badyán. Ingredience mohou být i jinak, ale vždy dle vlastní chuti. Vše se vloží do keramické pícky na jablko a uloží na stolek v obýváku při nějaké rodinné příležitosti, nebo kdykoli když je na tento obřad nálada. Nezapomene se zapálit svíčka. Po chvíli se celým bytem line krásná vůně a navíc: jablíčko je chuťově vynikající.

Rozpalovač dřevěného uhlí

Kdysi dávno jsem se ve škole, v předmětu fyzika, učil mimo jiné o jednoduchých strojích. Nevím, jestli o tom mají ponětí i mladší generace, ale starší budou vědět o co jde: páka, nakloněná rovina atd. Je jich celkem šest.

A já přidám sedmý, zvláště vhodný pro milovníky grilování. Jeho pojmenování je v názvu tohoto příspěvku. Úžasně jednoduché a převelice účinné. Do roury připomínající malý komínek nasypete dřevěné uhlí a pod tu rouru zapálené staré dobré PePo. Deseticentimetrová vrstva uhlí je připravena ke grilování do pěti minut. S větším množstvím nemám zkušenosti. Na fotce je vidět také moje vylepšení. Králičí pletivo, aby drobnější uhlí nepropadávalo poměrně velkými otvory.