PF 2012

Na další setkání na těchto stránkách se těší autor blogu.

Kozí příběh

Do názvu dnešního příspěvku jsem zvolil jméno filmu, který vznikal docela dlouho (5 let). Po jeho shlédnutí (27.12. na ČT 1) mohu říct, že ta dlouhá doba byla určitě velmi příznivá  kvalitě filmu.
Animovaný film je, řečeno ústy filmového laika, krásný a je třeba dodat, že velmi poetický. K pohodě vánoc se určitě hodí.

Cesta Kuby a jeho kozy do Prahy s vajíčky na stavbu Karlova mostu a za lepším životem je proložena mnoha starými pověstmi. Koza, mluvící a zamilovaná do svého Kuby a nakonec schopná obětovat i svůj kozí život je skvělá! Jakož i celý film.

Pokud potřebujete kompenzaci k filmovým hororům, thrillerům a podobným akčním záležitostem, je Kozí příběh ta správná alternativa.

Vánoční přání

Všem, kteří si na tyto stránky chodí číst, přeji hezké a pohodové Vánoce 2011.

Z čeho se také raduji

V toto období, kdy se blíží advent a vánoce, je lidská duše vždy trochu naměkko. Proto přišel čas na dvě fotky, které jsem při svém putování internetem našel, uložil a často se k nim vracel.

Ta první:
Člověk a pes. Byl u ní název "Prachy nejsou důležitý!" Autor názvu to vystihl velmi přesně. Protože s námi doma žije také pes, tak bych jen dodal: Souznění psí a člověčí duše. Mnohdy to dokáže vyléčit nemocnou duši lidskou.

Tu druhou jsem pojmenoval Solidarita. V době, kdy nás, prosté lidi, našich "horních deseti tisíc" okrádá bez jakéhokoli studu, je tento obrázek značně posilující. Ukazuje, že existuje také něco, co by mohlo přinést změnu.

Ať se s námi raduje i ten, kdo je postižený! Pomozme i tomu kdo je slabší! Buďme solidární!

(Autory fotek neznám a nemohl jsem je požádat o svolení publikovat je. Snad se na mne nebudou zlobit.)

Koláče a koláčky

Jsme s manželkou každý z jiného kouta naší vlasti: ona z jižní Moravy, já z východních Čech. Proto i naše názory na to, co jsou koláče a co koláčky, byly rozdílné. Na našem stole se objevovaly pouze moravské koláčky, někdy malé, někdy ještě menší, ale vždy nahoře zavinuté a s různými, většinou výbornými náplněmi. Nic proti nim! Pak jsem si ale vzpomněl na svůj český původ a na to, že u nás doma (kdysi dávno!) ty koláče vypadaly jinak. Za použití internetu jsem našel jejich podobu a potřebné recepty a manželka byla ochotná se do toho pustit. Výsledek je na fotce.

Náplně jsou tři: švestková povidla s mákem, povidla z ovoce nashi (letos byla obzvláště bohatá úroda) a ořechová náplň (na fotce nejsou, protože nevydržely!).

Na celkové hodnocení koláčů je možné použít to, co kdysi řekl náš bývalý soused, když jsme mu přinesli ochutnat buchty mé manželky. Pravil: "To nejsou buchty, ale symfonická báseň!". Určitě to platí i o těchto zaručeně českých koláčích.

Listopad

V naší obci máme tento krásný strom. Je to největší ořech široko daleko a možná i největší strom v okolí. Je velký, rozložitý, mohutný a důstojný.
S Dinem ho na našich pravidelných vycházkách vídáme téměř každý den a máme ho rádi. I když každý jinak. Zastavíme se pod ním, já prohlížím strom a Dino vyhlíží oblíbenou pudlí fenku v blízké zahradě.

Bejvávalo...(4 - O starém motocyklu)

Před veteránem Tatrou jsme měli doma jednu krásnou motorku.

Je to čtyřdobý jednoválec, "půllitr" Praga 500 BD. Fotka je z roku 1955, ale "beďar", jak se mu říká, se vyráběl od roku 1926. Rok výroby tohoto konkrétního stroje si už nepamatuji, lze ho ale odhadnout mezi roky 1931 - 1935. Bylo k němu možné připojit také sajdkár, Motocykl sloužil i v armádě, kde na té sajdě vozili např. lehký kulomet. Používala ho i policie.

A bylo to ta správná stará klasika. Široká kola jako u menšího traktoru a také podobný bublavý zvuk motoru po nastartování. Žádné vysoké otáčky a tím i ječivý zvuk se nekonaly. Řazení samozřejmě rukou, pomocí páky vedle nádrže. Široká řídítka a pohodlné posezení. Motocykl, který už svým zjevem vyvolával úctu. Už tehdy, natož dnes.

Bejvávalo... (3 - O telegramu)

Telegramy nás definitivně opustily 30. března roku 2010. A to po 160 letech věrné služby. O tom úplně posledním je možné si přečíst v tomto článku. V době emailů a sms měly těžký život a neměly naději na přežití.

Jeden starý jsem našel v pozůstalosti po rodičích. Je z roku 1949 a vypadal následovně.

V této, složené, podobě jej přinesl doručovatel telegramů (byl to zaměstnanec pošty, který doručoval jen telegramy a to tak, aby byly doručeny co nejrychleji). Zadní strana složeného telegramu vypadala takto:

A konečně telegram, jak si ho rozložil adresát:

Tento přinesl mým rodičům neradostnou zprávu. Zemřel otec mého otce, tedy můj děda. Příliš jsem si ho neužil, bylo mi v té době sedm let.

Telegramy ale vždy znamenaly otázku "co se kde děje?" A odpověď na ni získala v poslední době jejich existence stále chmurnější ráz, protože v posledních pár letech používaly telegramy téměř výhradně nemocnice k tomu, aby oznámily někomu, že jejich blízký zemřel.

Telegramy ale nebyly jen posly špatných zpráv. Nedávno jsem předal dceři telegram, jímž jsem oznamoval svým rodičům její narození. Dobrá zpráva i když už téměř 50 let stará.

Nakonec odkaz na klasika Karla Čapka a jeho Povídky z druhé kapsy. I tam je možné si o telegramu přečíst.

Bejvávalo...(2 - O automobilismu)

Dnes něco o starém automobilismu. Nebo-li, čím jsme jezdili a kde jsme tankovali.

Na prvním snímku je Tatra 57, kterou otec vlastnil někdy v 60. létech minulého století. Poctivé vozidlo, vyrobené někdy kolem roku 1930, s dřevěným skeletem karoserie, řízení samozřejmě vpravo, motor boxer (ležaté válce proti sobě) chlazený vzduchem. Rychlost pohodová, jako nadstandard plátěná střecha. Ve své době přepych. Dnes bych ji chtěl mít. Tedy tu Tatru.

A teď o tom jak se doplňoval benzín. Fotka je ještě o nějakých třicet let starší a je na ní zachycen bratr mého otce jako obsluhovatel (čerpadlář). Není to idylka?

Bejvávalo... (1 - O řemeslu)

Pro pamětníky, ale i pro mladší, kteří mají zájem o to, jak jsme žili když jsme byli mladší, anebo když byli mladí naši rodičové.
První exkurze do minulosti se týká zámečnické dílny, ve které se vyučil můj otec. Byla to firma Koza v Hradci Králové. Stáří fotek odhaduji na devadesát let a je obdivuhodné, že se zachovaly v tak dobré kondici. V počítači je nebylo třeba téměř vůbec upravovat.
První fotka zachycuje zámečnickou dílnu, včetně majitele pana Kozy (vzadu uprostřed). Otec má na výučním listu napsáno, že je vyučen "strojním zámečníkem". Kolik těch strojů v té dílně vlastně je?
Na druhé je celé osazenstvo, také pan Koza a nezbytný pes. Otec k tomu rád dodával, že "byrokracie" firmy se skládala ze dvou lidí: majitele a jeho manželky, účetní. Tito dva lidé stačili sehnat zakázky, objednat materiál, zorganizovat výrobu a výrobky vyexpedovat. A výplaty byly každý týden v sobotu.

Rymice - doškové stavby

Přijeli nás opět po roce navštívit dobří známí z okolí Prahy a vydařilo se krásné podzimní počasí. Po roce jsme si měli co povídat, kamarád Michal mi významně pomohl při jedné stavební akci a také jsme s dozrálým švestkovým kvasem navštívili pálenici. A byli jsme se podívat i v blízkých Rymicích na malý skanzen staveb s doškovými střechami a větrný mlýn.

Několik podzimních fotek je možno nahlédnout zde

Kaštan - jírovec

Jírovec, neboli kaštan je strom na který jsme ve své okolí zvyklí a který nám dokáže i pomoci při různých nemocech. Například při hemeroidech a křečových žilách. Sám je ale téměř bezmocný proti klíněnce jírovcovité, která zaviňuje předčasné zavadnutí listů a tím mu škodí.

Jeden takový případ je možné vidět v holešovském zámeckém parku. Oschlé listy, holé větve, na nich dozrálé kaštany (s údajně magickou mocí) a mezi nimi čerstvé listy a dokonce květy (v druhé polovině září). Působí to na mně snahou toho zuboženého stromu se zachránit.

Kapr z udírny

Náš zeť a jeho syn jsou náruživí rybáři. Mají k rybaření především sportovní přístup a dodržují zásadu "chyť a pusť". Přesto ale nějakou rybu donesou i domů a často pamatují i na nás. My jsme za to vděční, protože ryby se u nás jedí na mnoho způsobů. Na fotce je kapr tak, jak vypadal, když jsem ho "osvobodil" z tepla a kouře udírny.

A jak na to?

Nejdříve oddělit hlavu, ocas a ploutve. Rozpůlit a pak nešetřit citrónem. Před uzením byl dva dny v ledničce v láku. Jeho ingredience mohou být různé podle chuti těch, kteří ho budou konzumovat. Nám se osvědčila voda, sůl, rozmačkaný česnek, lžíce koření (celý pepř, bobkový list, nové koření, tymián, rozmarýn, kmín), cibule a na kostičky nakrájený celer a petržel. Lák povařit a kapra v láku párkrát přeložit.

Maso dávám do nahřáté udírny a teplotu udržuji kolem 70 stupňů. Pokud začnu uzení ráno v osm, tak kolem jedné to může být jedlé (a výtečné) na stole.

Doporučuji pročíst tuto diskusi. Byl jsem se tam také poučit.

Rakytník řešetlákový

V končícím létu se přihlásila další sklizeň, tentokrát rakytníku. Velké, asi dva metry vysoké keře jsou v zahradě mimo plodů i okrasnou záležitostí.

K charakteristice jeho plodů použiji jednu větu z Wikipedie: "Rakytník posiluje imunitní systém, zvyšuje odolnost proti stresu, podporuje detoxikaci a působí proti bakteriím a virům!"  Letos keře rodí poprvé a tak jsme nejdříve vyrobili sirup, který - zase podle Wikipedie - obsahuje až dvacetkrát více vitamínu C než pomeranče. Následovat budou další formy zpracování, např. džem, olej. Dužnina zbylá po vylisování plodů se suší a používá k přípravě čaje. Celková charakteristika: maximálně přínosná rostlina pro lidské zdraví.

Kdyby ovšem nebylo toho trhání. Plody na rostlině drží a drží a větvičky jsou navíc ostnaté. Doposud jsem si myslel, že nejhorší je sklízet třešně. Teď je u mě na prvním místě rakytník!

Sršně podruhé

Tak jsem nevydržel a sršní hnízdo navštívil podruhé s poněkud lepším technickým vybavením. Strom a hnízdo v něm už vypadá skoro tak, jak ve skutečnosti. Ubytování sršňů ale zřejmě nebude mít delšího trvání, protože, jak mi sdělil místní zahradník, bylo nahlášeno hasičům k likvidaci. Výtvor je to ale přímo umělecký.

Pak jsem čekal na obyvatele. Měli ale útlum a probudit je z něho bušením do stromu se mi příliš nechtělo. Mohli by poznat, že ten kdo bušil jsem byl já. Podařilo se mi zachytit jednoho přistávajícího, ale kvalita snímku je téměř nezveřejnitelná.

Asi tam půjdu ještě nejméně jednou!

Sršně

Náš Dino je už lehce znechucen vycházkami, kterou vedou jen kolem naší vesničky. Už zná nazpaměť všechny jejich varianty a tak je vděčný za každou změnu. Zvláště si oblíbil blízký rozsáhlý zámecký park. Při jeho dnešní návštěvě nás čekalo překvapení: strom, jehož prasklina byla vyplněna montážní pěnou. Alespoň to zdálky vypadalo jakoby se zámečtí zahradníci snažili strom ochránit před další zkázou.

Při pohledu zblízka se ale ukázalo, že je to kamufláž pro sršní hnízdo a objevili jsme i vchod do něho, včetně jednoho z obyvatel.

Ostatní vycítili nebezpečí a ze vchodu vylétal jeden za druhým. Tak ještě jedna fotka a raději pryč od nebezpečí.

(Fotky jsou pouze průměrné, k dispozici byl jen obyčejný kompakt a navíc tvrdé letní světlo.)

Ibišek bahenní

V druhé polovině srpna nám pravidelně rozkvétá ibišek bahenní. Na rozdíl od známějších ibišků syrských, které jsou keře, tahle rostlina na zimu zatáhne do země a přezimuje jen její podzemní část. Starší rostlinky mají velkou násadu poupat, která postupně rozkvétají po dobu asi dvou měsíců a vyznačují se svou velikostí. Až kolem dvaceti centimetrů v průměru.

Vyžaduje slunné stanoviště a dostatek vláhy. Je snadné ho vypěstovat ze semínka. První květy se objeví už ve druhém roce.

Na této fotce jsou zachycené dva ibišky. Vlevo se světlejším květem, pěstovaný od loňska ze semínka. Letos už měl dva květy. Vpravo starší rostlina s podstatně větším množstvím poupat.

Modrá hortenzie

Z našeho oblíbeného zahradnictví jsme si přinesli tuto krásnou hortenzii. Zatím je malá, ale bude z ní větší keř a pokud ji budeme správně pěstovat - potřebuje hliník (kamenec) - pak budou květy modré právě tak jako na přiloženém snímku.

Příprava ovocného kvasu

Netroufám si radit jak působit na ovoce v bečce, aby dobře vykvasilo a teklo dostatečně množství dobré pálenky. Je to přímo věda a na toto téma sám sbírám podněty ostatních zainteresovaných a mnohdy i poučenějších.

Spíše jde o zveřejnění nápadu, jak ovoce rozmělnit, aby kvašení dobře probíhalo. Na ovoce, které nemá pecky, např. jablka nebo hrušky, se dá s úspěchem použít drtič. Dva válce s trny, ruční nebo motorový pohon a je po starostech. Jeden z možných drtičů je k nahlédnutí zde.

Jiná je situace s ovocem peckovým. Drtič by mohl poškodit i pecky a to není žádoucí buď vůbec, nebo se připouští jen v malém množství, kvůli chuti. Používám štouchadlo na brambory, kterým se připravuje potrava pro doma chované vepříky.

Ovoce rozmělním v plechovém kbelíku a naleji do sudu. Vcelku to funguje, možná, ale nějaká pecka přece jen praskne. Pak přišel kamarád s novým nápadem, zobrazeným na fotce.

Kulatý ocelový kartáč na tyči a vrtačka. Z ovoce to v bečce během chvilky udělá kaši, pecky zůstanou nepoškozené. Navíc: žádná námaha jako se šťouchadlem. Nápad za jedničku!

Třešně a třešňovice podruhé

Minulý měsíc jsem se zmínil o první fázi přerodu třešní, které jsme sklidili. Přeměna ovoce v kvalitní kvas skončila a nastal den D, kdy se výsledek kvašení odveze do příslušného zařízení, tedy pálenice.

Fotky dokumentují, že se tak dělo v nejmodernějším prostředí a v nejmodernější technologii. Samotný proces přeměny kvasu v třešňovici provázely i diskuse vedené převážně o tom, jak na to, aby to bylo co nejlepší.

Pro zájemce o další fotky přidávám odkaz na jejich umístění:  http://goo.gl/NWz8G

Sekačka na trávu

Pro kterou sekačku na trávu se rozhodnout? Bude to ta s elektromotorem nebo s pohonem benzínovým motorem?

Dlouhá léta jsme používali sekačku s elektromotorem. Pak mi ale ten kabel začal nějak vadit. Kabel bylo potřebné rozmotat, pak ho smotat,  popotahovat, dávat pozor, aby se nedostal pod sekačku, přemisťovat od jednoho trávníku k druhému a kdovíco ještě. Pak se mi přece jen podařilo kabel sekačkou přeseknout. Byl to naprosto čistý "sek", ani pojistky nevypadly. A bylo rozhodnuto o přechodu ke stroji s jiným pohonem.

Kritéria byla stanovena následovně: kvalitní značkový motor, bez pojezdu (nepotřebujeme ho), nejmenší možný záběr (menší trávníkové plochy, navíc osázené keři, stromy apod.) a cena do pěti tisíc.

Na fotkách jsou obě. Elektrická, o které jsem si myslel, že je pro naši zahradu jedině možná a vpravo nová s benzínovým motorem.

Jaké je ponaučení, neboli pointa? Tu novou, benzínovou, vytáhnu z její "garáže", na první pokus nastartuji a jedu. Oproti předchozí sekačce ušetřím asi třetinu času. Je sice o něco těžší, ale naučil jsem se jak se "nenadřít". Už bych neměnil!

A tu milovanou předchozí jsem výhodně prodal na Aukru.

Čekání

Panička šla na nákup. Tak s pánečkem čekáme. Jako obvykle: často a dlouho.

Naši ptačí přátelé

Na zahradě se snažíme vytvářet podmínky i pro ptáky a jiné živočichy, které můžeme během roku pozorovat a radovat se s nimi ze vzájemného spolužití.

Předně. Podmínky netřeba vytvářet vrabcům. Jsou natolik domestikovaní, že si je vytvoří sami a je s nimi docela veselo, jsou veselí, štěbetaví, hádají se, perou, stále někde poskakují. Až na to, že se naučili přikrmovat granulemi, které dostávají slepice. To jsme jim zatrhli a jinak nám nevadí.

Každoročně pozorujeme hnízdění rehků. Nejvíce se jim líbil otevřený prostor pod přesahy střechy nad zdmi domu. S postupující rekonstrukcí jsme tato jejich oblíbená místa uzavřeli podbitím a rehkové hledali nové možnosti. Našli trám pod střechou terasy a začali nosit materiál na stavbu hnízda. Usoudil jsem, že to asi moc stabilní nebude a pomohl jim krabičkou posazenou na trám, který si vybrali. Nějakou dobu moje dílo obhlíželi ale postupně ho přijali za své a vyvedli tam mladé. Rehkové jsou malí milí ptáčci, odmalička zvědaví na své okolí a neustále se pohybující okolo domu.

Na konci dubna čekáme na vlašťovky se kterými přichází to správné jaro. Necháme jim pootevřený malý skládek, kde mají dvě hnízda na dřevěném stropu. Ta hnízda tam byla už na předchozím starém stropu a když jsme ho měnili, tak jsme hnízda ze starých trámů opatrně sundali, přilepili na prkénka a na nový strop přišroubovali. Na přiložené fotce je to dobře vidět. Ocenily to nejen vlašťovky, ale letos i rehkové, kteří jedno z těch hnízd obsadili. 

A konečně kosové. Dlouho jsme je na zahradě příliš neviděli. Vše se změnilo, když jsme zasadili hlohyni a ta začala plodit. V zimě nedaleko ní bivakuje párek kosů a celou úrodu poctivě sklízí. Hlohyně je na přiložené fotce na jedné straně okna a hned vpravo je hustá spleť vytvořená růží z Jericha (přesněji: zimolez). Letos tam mají hnízdo s mladými. Zřejmě mají takové keře rádi, protože kdysi jsme je měli usídlené ve vinné révě, která byla tažená po stěně domu.

Třešně a třešňovice

V dubnu naplno rozkvetla třešeň a tak mi to nedalo a pokusil se tu krásu zachytit.

Když se na tu fotku podíváme z hlediska vývoje třešní, můžeme říci, že jde o fázi, kterou můžeme bez nadsázky označit jako fázi poetickou. Je to krása, která lahodí oku. Rozum ale trochu to nadšení brzdí, protože ví co všechno může nadějně se rýsující úrodu pokazit.

Letos byly podmínky příznivé, naděje vkládané do úrody se potvrdily a tak přišla fáze druhá, vyjádřená další fotkou.

Třešně jsou v sudu a začíná jejich přeměna. Místo poezie je to jen próza, která ale slibuje, že přijde ještě jedna fáze, závěrečná a nejlepší. Vyvrcholení jménem třešňovice. Je to fáze na kterou by se daly použít slova našeho souseda, když jsme mu donesli na ochutnání čerstvě upečené buchty mou manželkou. "To nejsou buchty, to je symfonická báseň" pravil. A tak to bude za krátkou dobu i s tou poslední fází vývoje třešní.

Rajčenka a další...

Na zahradě se dost často setkávám s rostlinami, které jsem za celá dlouhá léta svého života nejen neviděl, ale ani nevěděl, že existují. O tato překvapení se stará moje žena, která o zahradu pečuje. Vloni u nás začala růst rajčenka. Je to asi dvoumetrový keř nebo stromek. který vyžaduje přezimování v místnostech kde nemrzne. Letos se rýsují první plody a tak jsme na ně zvědaví.

O rajčence je toho na internetu dost, tak se zde nechci opakovat a pro zájemce přidám jen jeden odkaz. http://hobbyzahrada.cz/clanek-rajcenka_tamarillo__cyphomandra_betacea.htm

Vlastní zkušenosti doplním až po uzrání a chutnávce plodů.

Pak máme na zahradě rostlinu, která je všeobecně známá: maliny. Tyto jsou však specifické tím, že plodí od června až někdy do září. Mám ty maliny rád. Předně mi vyhovují svou chutí a také tím, že kdykoliv k nim přijdu tak nějaké najdu. A v těchto dnech jsem našel první zralé.

 

A do třetice: ovoce, které je vynikající nejen k bezprostřednímu použití, ale snad ještě lepší po úpravě, která začíná v sudu (bečce, abych byl přesnější) a končí v nějaké osvědčené pálenici. Švestka domácí je její krásné jméno.

Deštivý den

Co asi tak může dělat průměrný penzista bydlící ve vesničce nikoli střediskové, když celý den prší a mimo povinné a důležité psí vycházky je lepší raději ven nevycházet. Zahrada ale déšť potřebuje a tak je třeba si najít nějakou zábavu doma.
Třeba si na parapet okna - ve stylu velkého mistra fotografie Jana Sudka - postavit nějaké věcičky a zkusit je vyfotit. V mém pojetí to ale není velké umění! Jen taková dopolední zábavička..

Pícka na jablko

Vezme se pěkné jablíčko, omyje, rozkrojí a odjádří. Pak se přidá trochu vody, rumu, medu, pár hrozinek, kousek skořice, případně hřebíček a badyán. Ingredience mohou být i jinak, ale vždy dle vlastní chuti. Vše se vloží do keramické pícky na jablko a uloží na stolek v obýváku při nějaké rodinné příležitosti, nebo kdykoli když je na tento obřad nálada. Nezapomene se zapálit svíčka. Po chvíli se celým bytem line krásná vůně a navíc: jablíčko je chuťově vynikající.

Rozpalovač dřevěného uhlí

Kdysi dávno jsem se ve škole, v předmětu fyzika, učil mimo jiné o jednoduchých strojích. Nevím, jestli o tom mají ponětí i mladší generace, ale starší budou vědět o co jde: páka, nakloněná rovina atd. Je jich celkem šest.

A já přidám sedmý, zvláště vhodný pro milovníky grilování. Jeho pojmenování je v názvu tohoto příspěvku. Úžasně jednoduché a převelice účinné. Do roury připomínající malý komínek nasypete dřevěné uhlí a pod tu rouru zapálené staré dobré PePo. Deseticentimetrová vrstva uhlí je připravena ke grilování do pěti minut. S větším množstvím nemám zkušenosti. Na fotce je vidět také moje vylepšení. Králičí pletivo, aby drobnější uhlí nepropadávalo poměrně velkými otvory.

Lužice - sochy (3)

Díl třetí - Co mě ještě zaujalo.

Soch a plastik je v Lužicích mnoho. Z toho co jsem stačil prohlédnout, mě zaujala skupina tří plastik v parčíku za kostelem. Mají společný hlavní materiál - dřevo.

Na dvě z nich jsem se podíval také zblízka. Na té první jsou to opět hornické symboly: kahan (možná spíše lampa na zjišťování nebezpečného plynu; ale v podmínkách místních dolů se neorientuji!) a vrtací korunka.

Na další jsem zkoumal, jak asi vznikl ten útvar umístěný nahoře. Až na fotce jsem si všiml cedulky s nápisem Cihelna skládka. V obci bývala cihelna a mohl by to být nějaký nepodělek z cihelní pece.

A úplně na závěr místní cyrilometodějský kostel.

Rododendron a plamének

Dva krásné květy ze zahrady, bez dalšího komentáře, který ani není potřeba.

Kalina tušalaj

Vloni se na našich kalinách objevila první poupata. Jsou to mladé keře a chvíli jim trvá než se rozhodnou kvést. Poupata ale zůstala neotevřená, jakoby zaschlá, ale zůstaly v této podobě celou zimu a letos se - kupodivu -  probraly a rozkvetly. Takovou rostlinu jsem ještě nepoznal: jeden rok nasadí na květ a rozkvete až druhý rok.
Květu si zdálky ani moc nepovšimnete. Když se ale na něj zblízka podívá objektiv fotoaparátu, tak je to nádhera.

Ještě o jaru

Chválil jsem tady letošní jaro (http://drivejsiabsolvent.blogspot.com/2011/04/o-jaru-sakure.html) a možná jsem to trochu zakřikl. Stačily tři počáteční květnové dny a některé rostlinky vypadají tak, jak je vidět na fotce.

Podobně jako tato réva dopadlo i kiwi, některé ostružiny, trochu brambory. Přesto je letošní jaro krásné. Další fotka je ze stejného dne a dostatečně vyvažuje působení mrazivých nocí.