Od té doby co jsem zjistil, že moje ruce (ve spojení s hlavou) umí občas něco pěkného (a mnohdy i užitečného) udělat, se mně zmocnila přímo vášeň své hotové dílo z různých úhlů obhlížet, chodit se na něj dívat a sám před sebou se jím pyšnit. Mít z něj – a také ze sebe – radost. A nemusí jít o velkou věc, někdy stačí i maličkost, nad kterou ale bylo potřebné delší čas přemýšlet, aby to fungovalo.
Znovu jsem si tyto pocity oživil se svým internetovým přítelem, který v tuto dobu vyměňuje krytinu střechy na svém rodinném domu. Své dojmy mně průběžně sděluje pomocí icq. Nejdříve obavy: jaké bude počasí, jestli nebude pršet, jestli firma přijde tak jak slíbila, jestli to udělají dobře a podobně. Pak to vypukne a z domu je jakási nevzhlednost s trčícími krovy, které jsou ale postupně zakrývány fólií, a před domem se objeví nová krytina. Postupně jsou odstraňovány problémy, které se po odkrytí střechy objevily a na střeše se ukáží první tašky. S tím přijde i první úleva, z hlavy vypadnou první obavy a převáží přesvědčení, že všechno dobře dopadne.
Pak s přítelem cosi důležitého rozebíráme na icq a on mi najednou oznámí: Jdu se projít na sluníčko. Já ale vím jak je to doopravdy. Jde se podívat na střechu. Jde se kochat a bude tak činit ještě nejméně celé letošní jaro. A já mu ty krásné pocity docela závidím.
Žádné komentáře:
Okomentovat